close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Rockefeller Center, Chrysler Building, Empire State Building

30. června 2020 v 23:26 | Jindra |  NEW YORK

← Předchozí článek - Přílet do New Yorku, první den

středa, 26. duben 2017

Vstáváme po osmé hodině, a venku opět prší. Naštěstí to ale není tak hrozné, a když po snídani odcházíme z hotelu, neprší vůbec. Stejně jako v San Franciscu máme štěstí na výjezd hasičů, proto se zastavujeme, abychom uvolnili výjezd z garáží. Dnešním cílem je hlavně vyhlídka Top Of The Rock. Stejně jako včera procházíme přes Times Square a znovu zíráme na ty všudypřítomné svítící reklamy. Jelikož je ale mlhaanebylobytaknicmoczvyhlídkyvidět,dostávámemožnostpřebukovatlístky na další den. Jako by nám to počasí teď nebylo přáno, jako bychom si ty krásné dny vybrali v Las Vegas, během road tripu a v San Franciscu. Další zastávka je Rockefellerovo centrum. Kdo by neznal film Sám Doma 2, kde se opět ztratí Kevin a právě na tomto místě ho pak maminka najde, jak hledí na vánoční stromeček. Akorát tam chyběla ta vánoční výzdoba, jinak by to bylo jako vystřižené z filmu. Mezi změtí vlajek, co tu visely, byla dokonce i ta naše, česká.


V katedrále Sv. Patrika se chvíli schováváme před deštěm, ale také obdivujeme její krásy. V poledne zde zpívá nějaká paní, tak chvilku ještě čekáme a posloucháme.


Po výlezu ven prší už jen malinko a já pořád koukám na jednu budovu o pár bloků dál a vrtá mi hlavou, co to je. Takhle z dálky, navíc v mlze, to nešlo moc rozeznat. Je to Empire State Building, své doby nejvyšší budova na světě, zahalená do mlhy, a jen občas lze dohlédnout až na špičku. Ale blíže k ní půjdeme až později. Odbočujeme doleva z ulice 5th Avenue a před námi se v dáli tyčí do výšky Chryslerův mrakodrap se svou zajímavou a nepřehlédnutelnou špičkou. Pokud se nepletu, tak mimo jiné právě tuhle věž sestřelili, když ve filmu honili Godzillu.


Jdeme blíže a vcházíme do útrob budovy Grand Central Terminal, což je obrovské vlakové nádraží a má celkem 44 nástupišť a 67 kolejí. Pobýváme sice jen v hlavní budově, ale i tak je to pastva pro oči. Děláme si tady srandu z jednoho týpka, co chodil pořád dokola a něco si vypravoval, ale vzhledem k tomu, na co jsme v USA dosud narazili, nás to příliš nepřekvapuje. V místní prodejně si osaháváme nové iPhony.


Vycházíme jiným vchodem a přesně před námi se do výšky 318 metrů tyčí Chrysler Building. Neskutečná stavba, a to jsem ještě pořádně zblízka neviděl Empire State či WTC. Máme možnost podívat se do vstupních prostor, kde si pomyslně na obrazu saháme na věž budovy. Naproti přes ulici je prosklená budova, a po chvilce si všímáme, že se v ní celý Chrysler odráží, což je úžasný efekt, kterého si jen těžko na první pohled všimnout.


Jako další cíl procházky po Manhattanu volíme Bryant Park, který zdobí nádherná zelená travička lemovaná vysokými budovami, a kde se nachází i malá fontánka. V tom hezkém prostředí si sedáme a chvilku odpočíváme.


No a potom přichází to, na co se opravdu těším, a to návštěva mrakodrapu Empire State Building, respektive alespoň si stoupnutí pod něj. Tam už to bude o vylomení krku. Nádherné, věž pomalu vystupuje z mlhy, přestává pršet, a budova je chvílemi vidět celá až po špičku. Stejně nepochopím, jak to mohli postavit, kde na to vzali tolik materiálu, navíc už ve 30-tých letech minulého století. Jak hluboké to musí mít základy? Prostě 443 metrů je 443 metrů, pokud počítáme i anténu, a 103 pater. Po sestřelení dvojčat v roce 2001 byla do roku 2013 nejvyšší budovou v NY, než jí překonala první nová budova světového obchodního centra, která se nám včera skrývala v mlze. Krk jsem si nevylámal, ale jak pořád koukám nahoru, občas o něco málo zakopnu.


Dále procházíme kolem Madison Square Parku a přicházíme k dalšímu parku, který nese název Union Square. Pozorujeme zde dvě veverky, jak poskakují na zídce u chodníku, a v pohodě si je zblízka fotíme i natáčíme. Chip a Dale v New Yorku.


Nastupujeme na metro a odjíždíme až na zastávku pod Brooklynským mostem, což bylo neplánované, protože někdy se stane, že metro nějakou zastávku jen projede. My potřebovali na zastávku Spring, a tak se vracíme. Asi by to chtělo více pochopit fungování zdejší dopravy, ale to bychom tu člověk musel být asi delší dobu.

Nad zastávkou Spring se nachází italská čtvrť Little Italy a hned vedle čtvrť čínská, Chinatown. V Little Italy se stavujeme v restauraci, pochutnáváme si na špagetách či na italském pivku Coroni. Pak odcházíme do Chinatownu, hlavně nakoupit suvenýry, protože tady je budou mít určitě levnější než někde v centru. Zdejší obchodník v jednom takovém tom klasickém obchůdku pro turisty, kde mají spousta pohledů a magnetek, je z nás nadšen, protože mu na vyzvání říkáme, že jsme z České republiky, kterou dle svých slov trošku zná. A proto nám dává možnost vzít si nějaké pohledy či magnetky zdarma. Ještě předtím se prohrabávám ve stojanech a něco mi tam popadá na zem. A ten milý pán se jen usměje a anglicky zvolá: "To je dobrý, je to vyrobený v Číně!".


Dále přecházíme přes Columbus Park, který nás přivádí k místu, kde byla zneškodněná filmová Godzilla, tedy ke krásnému a
nepřehlédnutelnému Brooklynskému mostu.


Já si prostě neodpustím nějakou tu "kravinu", a vlastně si dávám vzpomenout na dětství, kdy jsem si občas hrál na Godzillu tím, že jsem se snažil běhat jako ona J. Když přicházíme pod most až k vodě, natáčíme video, kdy jako Godzilla probíhám pod mostem. Všechno to sleduje i pořádná oslizlá žába sedící pod zábradlím kousek od vody. Užíváme si ty krásné pohledy na okolí, na obrovské pilíře toho slavného mostu, a postupujeme podél vody tak, abychom ho viděli i trošku více ze strany. Na jednom mole si sedáme na chvilku na lavičku a pozorujeme i další most, Manhattan Bridge, který se nachází jen kousek vedle toho Brooklynského, ale i vzhledem k blížícímu se večeru se začíná ztrácet v mlze. Stmívalo se, a ještě dnes chceme stihnout noční zářící Times Square, proto odcházíme a míříme na metro do Wall Street.


Jedeme na stanici 42 Street Times Square, vycházíme ven… No svítí to tady možná víc jak v Las Vegas, krásné, nádherné, všude kolem reklamy, velkoplošné obrazovky, jako v jiném světě. Ulice se hemží davy spokojených turistů z různých koutů světa, do toho kolony aut v čele se žlutými taxíky. Máme možnost vyjít tamní červené schody, které nejsou ve dne přístupné, a vidíme tak Times Square z ještě lepší perspektivy. A jdeme se také podívat do místního Hard Rock Café. A pak již pěšky odcházíme na hotel. A aby se nám dobře spalo, v jednom malém obchůdku kupujeme pivka (červenou Ipu), na hotelu si trošku dáváme do zoba, a na závěr tohoto dne je zajímavostí připomenout, že v nohách máme něco přes 18 km.


 

Přílet do New Yorku, první den

29. června 2020 v 21:24 | Jindra |  NEW YORK

← Předchozí článek - San Francisco, den čtvrtý

úterý, 25. duben 2017


Nad Iowou začíná venku svítat. A to jsou dvě hodiny ráno, ale je to dáno tím, že mobil nechytá signál a ukazuje stále čas v San Franciscu. Je poměrně jasno a lze vidět světla měst. Hezky je například vidět Milwaukee blízko Chicaga ve státě Illinois. Přeletáme jezero Michigan, město Detroit je schované za mraky. Již za plného světla přelétáme nad Ohiem a Pensylvánií, a do New Yorku zbývá hodinka. Nespal jsem ani minutu, ale zítra to bude ok, dnešní únavu (snad) přebijí krásy města New York. Půl hodiny před přistáním začínáme klesat z letové hladiny, pak chvilku kroužíme nad letištěm kvůli hustédopravě.


New York nás vítá proměnlivým počasím o teplotě 12 °C a mlze. Těšil jsem se, že už z letadla uvidím ty úžasné mrakodrapy, ale ta již zmíněná mlha to nedovolila. No, nevadí, protože zanedlouho si to všechno užiju ze země. V 8 ráno místního času dosedámenapřistávacíranvejletištěJohnaFitzgeraldaKennedyhoazačínámese těšit na několik dní, které v tomto městě měst strávíme. Vystupujeme z letadla, v pohodě procházíme kontrolou, a odcházíme vyzvednout kufry. Tak dlouho jako ve Vegas nečekáme, kufry jedou hned, a na to přecházíme k nadzemnímu vlaku AirTrain, který nás odveze až na stanici Howard Beach, odkud pak pojedeme metrem na cílovou stanici nejblíže hotelu. Stoupám si úplně dopředu toho vlaku a mám pohled strojvedoucího. Venku celkem vydatně prší a počasí je takové pochmurné, moc nálady nepřidá. Navíc se začíná dostavovat menší jetlag. Dnešních několik hodin se navzdory městským krásám, na které jsem se tak těšil, rázem stává bojem o přežití. Ale přece jen jsme taky trochu unavení z letadla. Zítra už to bude v pohodě. Vlak nás veze kolem letiště mezi jednotlivými terminály až právě na stanici Howard Beach, která je zároveň konečnou. Tam přecházíme na metro, ale ještě předtím si musíme přes automaty dobít karty Metrocard, které máme vypůjčené z domova. Každý z nás si na kartu dává přes automaty potřebný dolarový zůstatek, aby nám to stačilo na cestu k zastávce, ze které pak půjdeme nahotel.


Cesta metrem trvá nekonečnou hodinu, hlavy nám padají únavou, a to jsem si myslel, jak budu po tom přeletu ze San Francisca happy. Ani náhodou, začínám z toho bejt pěkně otrávenej, a tak zničenej jako teď jsem snad ještě nikdy během cestování nebyl. Hold si tělo řekne, kdy má dost. Po té dlouhé jízdě vystupujeme na stanici 50 Street. Vynášíme kufry po schodech nahoru ze stanice, jelikož eskalátory tu nevedou, a pohled na počasí v ulicích Manhattanu nám moc nepřidává, protože leje jako z konve. No co no, nedá se nic dělat. Značně unavení taháme zavazadla přes několik bloků k hotelu Comfort Inn Midtown West, který stojí v dolní části Manhattanu na ulici 48 Street. To značení ulic se mi líbí, protože si vlastně stačí pamatovat čísla a ne jako u nás, že každá ulice má jinej název. Takže když se náhodou někdo tady v New Yorku ztratí, dobrý orientační smysl ho nezradí.

Promočení jako krysy docházíme na hotel, nahlašujeme se na recepci, dostáváme přístup na pokoj, a konečně odkládáme všechny ty věci. Padáme na postel vyčerpáním, všichni chvilku odpočíváme. Pak vyrážíme do města, i přes únavu, ale přece nebudeme sedět na hotelu, proto jsme sem neletěli. Pršet přestalo, a odcházíme směrem k nedaleké řece Hudson, kde kotví a dnes jako muzeum slouží letadlová loď Intrepid. Tu však nenavštěvujeme, pouze na ní koukáme ze břehu a mimo jiné na horní palubě vidíme "neviditelné" letadlo Stealth. Někam do těchto míst na řece před pár lety přistál Airbus s kapitánem Sullenbergerem, o čemž jsem psal již během letu ze San Francisca.


Vcházíme mezi vysoké budovy, ne však ještě ty nejvyšší, kterými se New York pyšní, a přicházíme k jednomu z nejznámějších a také nejnavštěvovanějších míst ve městě, Times Square. Ty jo ale než mi došlo, kde vlastně jsem. Udivený pohledem na všechny ty budovy a reklamy jsem si hned neuvědomil, že stojím tam, kde stojím. Je tu pořádné rušno, spousta turistů, ale třeba také typických žlutých taxíků, které jeden za druhým poskakují v kolonách v ulicích. Každej druhej řidič tu troubí, a občas ani nechápete proč. Je normální troubit na autobus, že se pomalu rozjíždí, nebo na auto, že stojí na červený? Tady asi jo.


Rozhodně se tady vyplatí cestovat metrem než autem. A právě na metro sedáme a jedeme na stanici South Ferry, odkud jezdí lodě na ostrov Staten Island a je možnost dohlédnout na Sochu Svobody. Jízda lodí je zdarma, i proto je možná tak zaplněná. Plujeme a i když je ošklivo, poměrně dobře je vidět jižní část Manhattanu, ale třeba také Brooklynský nebo další mosty. Jo, tady někde běhala Godzilla. I přes to deštivé počasí se daly pořídit celkem slušné fotky Sochy Svobody, která od násbyla vzdálená jen kousek. Na Staten Islandu se příliš nezdržujeme, a tak jedeme hned zpátky.


Po návratu na Manhattan se odcházíme podívat na sídlo americké burzy v ulici Wall Street, kde všechno hlídá socha prvního prezidenta USA, George Washingtona. Déšť příliš neustává, ale předpověď na další dny vypadá dobře. Zabalení v kapucích a pláštěnkách procházíme dále uličkami New Yorku a dáváme si pauzu u velkého železného býka, který nese název Charging Bull, a je zde symbolem síly svobodného podnikání. Mnozí se s ním fotí tak, že ho chytají za koule. Kéž by měl ožít a píchnout všechny rohem do zadku.


Jako poslední zastávku dnešního dne vybíráme budovu One World Trade Center. Přicházíme k velkému nákupnímu centru kousek před budovou, Westfield World Trade Center. Svým vzhledem tu opravdu vyniká a hlavně na první pohled to jako shopping centrum fakt nevypadá. Chvíli se procházíme uvnitř, a když pak vycházíme ven, naskýtá se pohled na v mlze zahalenou modrou budovu světového obchodního centra, která je nejvyšším mrakodrapem v New Yorku. Díky mlze ani nebyla vidět špička, a vypadalo to, jako by vedla až někam do nebe. 541 metrů není málo. Světové obchodní centrum, hlavně pak památník 11.září, bude cílem i v některém z příštíchdnů.


Sedáme na metro na zastávce World Trade Center a odjíždíme na stanici 50 Street, která je nejbližší od našeho hotelu. Po příchodu odpočíváme po tom náročném a dlouhém deštivém dni, a také po přeletu ze San Francisca. Po celý den jsem měl hodněkrát pocit, že se někde složím únavou, ale přece jsem si nemohl kazit první den, který trávím v New Yorku a dále si tak plním sen o návštěvě USA. Hlavně když jsme jeli metrem z letiště, to málem bylo po mně. Navíc změna časového pásma. Do dalšího dne se snad z toho všeho vyspíme, navíc má být snad lepší počasí než dneska.

→ Další článek - Rockefeller Centrum, Chrysler Building, Empire State Building


San Francisco - den čtvrtý

29. června 2020 v 20:44 | Jindra |  SAN FRANCISCO

Předchozí článek - San Francisco - den třetí

pondělí, 24.duben 2017

Ráno nás čekal ten problém - dobalení a vážení zavazadel. Kufr do zavazadlového prostoru letadla musí mít maximálně 23 kg, ale váha mi ukazovala 23,5. Hmm, co udělat pro to, abych váhu snížil? Je to jednoduché, tedy pokud se nejedná o ostré a velké předměty. Prostě něco vzít z kufru a dát do příručního zavazadla, batohu či menšího kufříku. Po chvilce přerovnávání vážím znovu a už jsem na 22,8 kg, takže OK. Nezdá se to, ale ta spousta suvenýrů, ať už to jsou magnetky, pohledy, něco váží. Ještě že jsem každej den vyhazoval spodní prádlo a ponožky, protože 14 dní to vozit v kufru - to fakt ne. Radši tohle vyhodit, než pak platit šílený peníze na letišti za překročení váhovýho limitu, navíc se ušetří místo, a po kufru pak nemusím šlapat, abych ho zavřel.

Máme před sebou posledních několik hodin v San Franciscu, v jedenáct večer nám to letí do New Yorku, takže ještě chceme ve městě něco stihnout. Po snídani si odkládáme kufry na recepci, kde nám je uschovají, a jdeme se podívat do muzea Cable Car, kde je zároveň místo, odkud se ty krásná vozítka řídí, respektive pohání. Procházíme kopcovité ulice, až se z toho občas zadýcháme. Je docela vtipný, když auta stojí na křižovatce a potom najednou jako by se propadly do země, protože sjedou z kopce. Když se podíváme dolů daleko do ulice, je to solidní výška. Jedna z typických věcí pro toto krásné město.



K muzeu je to několik bloků, ale ještě předtím se zastavujeme u katedrály Grace Cathedral a jdeme se podívat i dovnitř nejen obdivovat krásy té stavby, ale také se schovat před mírným deštíkem, který "konečně" dorazil do San Francisca. My na to počasí prostě měli velikánskou kliku a pár kapek nás teď nevytrhne. Katedrála je velmi krásná, ale pro Čecha, který si prošel některá podobná místa u nás, to nic nového není, protože zdejší stavba se těm našim v mnoha ohledech podobá.


Od katedrály je to jen kousek k muzeu Cable Car. Vstup je překvapivě zdarma, a jdeme tak nahlédnout do historie tohoto druhu dopravy v San Franciscu. Uvnitř mají dílnu, kde se udržují vozidla, ale hlavně je tam několik velkých kol, která řekněme pohánějí kabely, kterými jsou řízeny Cable Cary. Je to nejstarší systém svého druhu na světě. Procházíme se po těch prostorách a dozvídáme se spoustu informací o fungování muzea, vozidel, historii. Na konci prohlídky dobrovolně přispíváme několika dolary.


Chtěli jsme se jít podívat na Lombard Street, ale když tak koukáme v telefonu do mapy, úplně blízko to není, a proto rozhodujeme, že se půjdeme podívat spíše k Ferry Building, k místům, odkud jsme včera jeli na Alcatraz. V ulicích pořád koukám na ta krásná americkáauta.

Před Ferry Building je krásný parčík jako stvořený pro odpočinek. Sedáme zde na lavičku, svačíme, kolem nás vysoké budovy, zobající holubi, a krásná zelená travička. Pršet přestalo a ruch na ulici doprovází zvon na Ferry Building. Tohle je jedno z nejhezčích míst v San Franciscu, do toho ten krásný výhled na most vedoucí do Oaklandu, který se nám naskýtá po příchodu blíže ke břehu. Ulicí The Embarcadero projíždějí krásné historické tramvaje, obrovské trucky, vytuněná auta. Palmy, krásné rostliny, všechno udržované, prostě nádhera.



Odcházíme zpátky přes Market Street až na Union Square, kde chvilku odpočíváme mezi těmi krásnými palmami a stavbami, v jedné prodejně máme možnost si volně vyzkoušet funkce nových iPhonů. Pak dáváme kafe v Macy´s ve Starbucksu, abychom trochu zabili čas, odpočinuli si a šetřili síly na přelet do New Yorku. Sedáme u okna s výhledem na Union Square, popíjíme kafíčko a užíváme se další americké chviličky.


Po třetí hodině odpolední odcházíme na poslední procházku městem. Došli jsme až k radnici, neboli k City Hall. Cestou procházíme takovou divnou čtvrtí, kde je to tady samej divnej člověk, bezdomovci či členové nějakých šílených gangů. Bezdomovců není tady v San Franciscu zrovna málo, ale to nijak zvlášť neubírá na kráse tohoto města.


Přichází čas na jídlo a už asi po x-té volíme McDonald´s, kousek od hotelu Beresford, kde máme uložená zavazadla, které si pak jen vyzvedneme a pojedeme na letiště, kam nás odveze Káťa. Na hotelu pak chvíli posedáváme vedle recepce, pro jistotu vážíme kufry, kontrolujeme letenky a odcházíme na ulici, házíme všechno Katce do auta a vyrážíme na letiště San Francisco International Airport.



Doprava je dobrá, a přijíždíme tam něco málo po osmé hodině. Máme výbornou časovou rezervu, protože naše letadlo má naplánovaný start ve 23:10. Poletíme se společností Virgin America, a podobným strojem jako z Prahy do Anglie, tedy Airbusem A320. Loučíme se s Katkou a odcházíme do Terminálu číslo 2 odbavit zavazadla. Pasy ok, letenky máme vytištěné z hotelu, takže nám tam jen čekli QR kódy, poslali kufry po páse, a mohli jsme jít na průlez rentgenem. Bundy, mikiny, batohy, ale i boty dolů + všechno z kapes, hodit na pás, zvednout ruce a projít bránou. Všechno OK, zkontrolováno, a jdeme si najít místo na čekání na odlet, který nese označení VX34. Gate č.51, posedáváme, kecáme, brouzdáme po netu. Věrka: "Hele, tady někdo jezdí na sekvoji" … "Počkej, snad na segwayi, ne?". Hodinu před odletem přijelo naše letadlo s velkým červeným nápisem Virgin America. Dění na letišti se kvůli tmě příliš sledovat nedá, sem tam se dají zahlédnout jen světýlka letadel a obrysy.


Asi půl hodinky před startem se postupně začínáme naloďovat, před vstupem do letadla dostáváme upozornění, že máme sedadla u nouzového východu, tudíž máme plnou zodpovědnost na jeho otevření v případě havárie. Letadlo je krásné, na první pohled nové, skvěle vybavené, vonící novotou, s růžově svítícím interiérem. Pod sedačkami máme k dispozici USB port a klasickou elektro zásuvku. Místa máme na rozdávání, i protože sedíme u nouzového východu, nohy můžeme natáhnout. Na opěradlech jsou dotykové obrazovky s propracovaným systémem. Úžasné letadlo!



Je 23:10 a nastává tak čas vyrazit ke startu. Než ale dostáváme povel, popojíždíme docela dlouho, protože před námi startují další letadla a navíc byl nahlášen problém letadla německých aerolinek. Kolem půlnoci konečně najíždíme na ranvej, Airbus rozezvučí motory a jdeme na to! Hurá vstříc New Yorku. Goodbye San Francisco! See you next time! J. Světýlka letiště mizí pod námi, později z letadla vidíme část SF a také most Golden Gate, jak krásně září, a nebo taky nedaleké město San Jose. Pomalu stoupáme do letové hladiny, letadlo je krásně tiché, akorát hučí klimatizace. Sedíme na úrovni levého křídla a motor máme jako na dlani. Někdo kouká na filmy, někdo spí, někdo sleduje info o letu, někdo včetně mě se kochá a třeba taky zapisuje do zápisníčku. Natažené nohy si v poho hážu přes sebe, rozvaluju se jako doma v obýváku, telefon píchám nabít do USB, prostě pohodička! Na obrazovce běží informace o letu, mapa, a další zajímavé věci. Cítím se jako v první třídě, je to dosud nejlepší letadlo, ve kterém letím. Zápisníček na chvilku odkládám, v batohu lovím sluchátka a pouštím si nějakou tu "music". V tomhle stroji se cítím jako král. Imagine Dragons a Demons, noční obloha a letadlo společnosti Virgin America letí rychlostí 580 mil v hodině 35000 stop vysoko. Celkem romantika.


A letíme, do New Yorku to je zhruba 6 hodin. Do toho všeho ten bláznivej časovej posun, ale se svojí povahou se tím příliš nestresuju, jsou to jen tři hodinky. Převládá radost z toho, že letím do New Yorku, plním si dále sen o návštěve USA a uvědomování si toho, že letím nad Amerikou, je prostě bomba, úžasný pocit. Jsem dosud plný krásných zážitků a spousta dalších ještě přibude. Virgin America - srdcovka! Už vím, s kým budu chtít letět, pokud mě sem ještě někdy osud zavane.

Jen doufám, že se v New Yorku nestane druhý zázrak na řece Hudson, kde kapitán Sullenberger dokázal s Airbusem nouzově přistát. Lépe řečeno ať se klidně stane, tenkrát přece všichni přežili. Ale kuš, nic zlého nebudeme tímto přivolávat. Let probíhal v poklidu, sem tam jen vyběhla výstraha na zapnutí pásu kvůli možným turbulencím. Postupně přelétáme nad Kalifornií, Nevadou, Utahem, Coloradem, Wyomingem, Nebraskou, Jižní Dakotou …

→ Další článek - New York, přílet, den první

 


San Francisco - den třetí

8. března 2020 v 12:40 | Jindra |  SAN FRANCISCO

← Předchozí článek - San Francisco - den druhý


neděle, 23.duben 2017

CABLE CAR


Budíka nedáváme, protože dneska nikam nespěcháme, a hlavním programem je večerní prohlídka Alcatrazu, ostrova a bývalé věznice, kam lze ze San Francisca dohlédnout. Po snídani vyrážíme pěšky do města na nákupy, nejprve do ulice Market Street, která už názvem napovídá, že zde bude těch obchodů hodně. Hlavně sehnat nějaké ty suvenýry, abychom si odsud odvezli taky památku, ale to si spíš necháme až na později, do těch levnějších obchodů. Když dojde na hadry, chlapi v přítomnosti ženských povětšinou trpí, ale naštěstí mám dobrou náladu a ani mi to moc nevadí. Na Union Square v obchoďáku Macy´s pomáháme Ivče shánět jeden produkt, ale po dlouhých chvílích hledání se nám to nedaří. Ok, jdeme dál, třeba na to ještě někde narazíme.


Scházíme dolů po schodech do metra na ulici Powell Street, jen tak tam nahlédnout, ale přímo k vlaku se přes turnikety nedostáváme, a platit jen za prohlídku metra nechceme. Jdeme zpátky ven na ulici a po chvilce narážíme na velký obchod Disney´s, kde nás vítal týpek, kterému jsme neřekli jinak, než Hagrid (z Harryho Pottera), protože byl obrovskej. Měli tam snad všechno na motivy známých filmů a seriálů. Ve stánku na prodej lístků na metro či Cable Car si kupujeme jednodenní jízdenku právě na Cable Car. Nebyla by to pravá návštěva San Francisca, aniž bychom se neprojeli tím historickým vozem, i díky kterému má San Francisco takový charakter, jaký má. Proti nám jde slušnej rastaman. Motal se tak, jako by vyhulil X pytlů. Později pak koukáme po chlapovi, co stojí tak divně před košem, a on tammočil. No, zvykám si, tohle mě přece nemůže rozhodit, protože podobných divných lidí je tu celkem dost. Spíš pořád koukám po těch vysokých budovách a snažím se už konečně uvěřit tomu, že chodím uličkami San Francisca, na západě USA ve státě Kalifornie. Není to jen sen, neprobudím se z něho, do toho všeho všude kolem stojí a jezdí krásná auta, třeba Dodge Charger, Chevrolet Camaro, a hlavně spousta hybridů či elektrovozů, např. Tesla. Jdeme se podívat do městské části Chinatown vzdálené jen několik bloků od našeho hotelu Beresford. Je zde vše dělané do čínského stylu, domečky, obchody, restaurace. Kolem samý Číňan, vypadá to najednou jako někde v Pekingu.



Procházíme úzkými uličkami až k budově, která nese název TransAmerica Pyramid, a mezi ostatními celkem vyniká, protože jak už podle názvu napovídá, je stavěná ve stylu pyramidy, střecha je špičatá, a je to jedna z nejvyšších budov veměstě.


Po jedné hodině odpolední nastává čas na to nastoupit na Cable Car. V Chinatownu poblíž místní nemocnice jdeme na zastávku a čekáme, až jeden vůz přijede. Je ovšem plný a dovnitř nikoho nepouštějí, takže čekáme dál. Do toho dalšího nás nechtějí pustit s pitím. Nastupujeme asi až do pátého. V tom úžasném vozidle projíždíme městem až k místu Fisherman´s Wharf (tak jak tomu bylo před pár dny v Monterey).


Vystupujeme až na poslední zastávce linky, pak procházíme kolem točny cable carů a ulicí se dostáváme až k přístavišti, což se dá poznat i dle symbolického lodního kormidla s nápisem Fisherman´s Wharf San Francisco. Procházíme tam ulicí The Embacadero s pěkným výhledem na Alcatraz a přilehlé okolí, až k molu u přístavu PIER 39, kde vidíme na molech vyhřívající se mořské lvouny podobné tuleňům. Je jich tam spousta a nikdo se nemůže vynadívat, jak ta krásná zvířátka dovádějí.



Dáváme pauzu v restauraci, opět se cpeme hranolky, smaženým kuřetem, či dalšími dobrotami a poté pomalu, ale jistě, odcházíme na místo, odkud poplujeme lodí na Alcatraz. Ještě předtím si procházíme ulici The Embarcadero skoro až k mostu Oakland Bay Bridge, který se tyčí nad sanfranciským zálivem a pro zajímavost měří přes 7 kilometrů a vede na ostrov Treasure Island a dále pak do Oaklandu. Na dobré fotky mostu to zatím není, ale dost možná se sem půjdeme podívat ještě zítra. Na ulici konečně potkávám žluté Camaro ve stylu Transformers. Bumble-Bee, našli jsme tě! V přístavu kotví obrovská zaoceánská loď, a o kousek dál na ulici narážíme na vystavená americká auta z dřívějších let, takové ty Muscle Cars v čele s Chevrolety. Amerika, Chevrolet z roku 1972, značka Buick a další.



ALCATRAZ

Před pátou hodinou navštěvujeme obchod se suvenýry z Alcatrazu a opět tu trestáme peněženky, protože suvenýry prostě musí být. Třeba tričko s číslem vězně, přívěšek ve stylu pout, magnetka s vězněm. Chvíli tam posedáváme a za pár okamžiků se začíná svolávat na plavbu na Alcatraz v 18 hodin. Lístky máme zabukované předem z domova, a odcházíme čekat do dlouhé fronty. Po předložení lístků nastupujeme do bílého malého trajektu s nápisem Alcatraz Cruises. Samozřejmě toužím po tom zabrat si krajní místo na horní otevřené palubě, a i když to bude asi foukat, výhled to bude moc pěkný. Mořskou nemocí netrpím, takže cajk, může to houpat jak chce. A jedeeem, motory zavrčely a míříme směr Alcatraz. Dokonce se s námi na panelech na lodi veze i několik ptáků, někteří pak dokonce letí blízko za trajektem. San Francisco nám míří v dáli a otevírá se nám krásný pohled na okolí, hlavně na mosty, na budovy SF, či samotný Alcatraz, který jak už zde bylo psáno, je vzdálený jen kousek a lze na něj z pobřeží dohlédnout. Cesta trvá asi 20 minut, chvilkama to s námi na mořských vlnách krásně houpe, a přistáváme na tom obávaném místě, kde mezi lety 1934 až 1963 fungovala mužská věznice a byl zde zavřený např. AlCapone.



Dostáváme orientační plánek a ve skupinkách se řadíme před průvodce, který nám postupně vypráví o Alcatrazu. Vcházíme do útrob věznice a nejprve vidíme prostory, kde se vězni sprchovali. Chvilku na to již stojíme mezi celami a tady na nás dýchá ta pravá temná atmosféra a běhá nám mráz po zádech. Těch cel je tu spousta a do některých máme možnost i vstoupit. Přístupné byly i "samotky", kam problémové vězně zavírali na 14 dní do absolutní tmy. Prošli jsme jednotlivé bloky cel a také nahlédli na místo, kde mezi okýnky probíhaly návštěvy vězňů s blízkými. Bylo až strašidelné ticho, po tom, co jsme se od naší skupinkyodtrhli.



No a jelikož si pořád z něčeho musím dělat srandu, natáčíme video, jak utíkám z Alcatrazu pryč, takže "Útěk z Alcatrazu". Radši jsem to nijak zvlášť veřejně nepostoval, maximálně mezi přátele na Facebooku. Tehdy to sranda určitě nebyla a útěky se trestaly okamžitým zastřelením, pokud tedy někdo tomu všemu neutekl. Je znám případ tří vězňů, kterým se útěk z Alcatrazu povedl, ale není známo, zda útěk později přežili, protože se museli dostat na pobřeží. Existuje mnoho konspiračních teorií, ale není oficiální důkaz. Za zajímavost stojí i místní ptactvo. Racků a dalších krásných ptačích stvoření je tu více neždost.


Dalo se také nahlédnout do míst, kde bývala pevnost. Měli tam různé zbraně, děla, a originály zbraní, které používali dozorci. Na závěr nám pouštějí video o historii Alcatrazu, a ve 20:40 míříme zpátky do San Francisca. Je tma a město září, stejně tak svítí mosty a je to krásná atmosféra. Do toho ten svěží mořský vítr a ne tak úplně zlá teplota. Přes den bylo příjemných 13 stupňů, teď mohlo být zhruba stejně.


Po přistání rychle odcházíme na zastávku Cable Caru, abychom zase dlouho nečekali na prázdnou. Odjíždíme přes kopce až na ulici Sutter Street, kde se nachází náš hotel Beresford. Ten Cable Car je úžasný, protože sedíte či stojíte, nikde extra zábrany. Vyjíždění těch kopcovitých ulic, či pak jejich sjíždění, je prostě mazec, takový krpály, chvíli rovina (na křižovatkách), pak zase kopec. Do toho všeho s námi jede řekněme průvodčí, kterému neřekneme jinak než sultán, protože má ovázanou hlavu a dlouhé vousy. Pozdě večer na hotelu pozvolna balíme kufry, protože zítra odlétáme do New Yorku, kde stejně jako v San Franciscu strávíme čtyřidny.



→ Další článek - San Francisco - den čtvrtý


San Francisco - den druhý

26. ledna 2020 v 12:50 | Jindra |  SAN FRANCISCO

← Předchozí článek - San Francisco - den první

Sobota, 22.duben 2017

Vstáváme před sedmou, k snídani si vedle v hospůdce White Horse, která je součástí hotelu, dáváme malé croissanty s máslem a marmeládou. Jaký to nezvyk oproti normálnímu pečivu. Zapíjíme to vynikajícím džusem s dužinou. Po osmé hodině pro nás přijíždí Katka, a míříme k mostu Golden Gate Bridge, který dneska přejedeme a s Toyotou Highlander Hybrid se vyšplháme k několika vyhlídkám.


Škoda, že sluníčko úplně nesvítilo, ale i tak byly most a za ním budovy města poměrně dobře vidět. Obával jsem se, že na San Francisco lehne mlha, tak jako tomu tady poměrně často bývá, ale my prostě máme na počasí zatím velikánské štěstí. Krásně je vidět i Alcatraz, ale na tuto fotku se jen o kousek vlevo nevešel.


Jedním takovým průchodem se dostáváme na druhou stranu kopce a před námi je spousta zeleně a otevřené moře, Tichý oceán. Také máme tu čest potkat místní zvěř, maličkého zajíčka.


Po chvilce se dalším průchodem vracíme k autu, popojíždíme ještě výše, a prakticky celé San Francisco je z kopce Hawk Hill vidět ještě lépe. Jedeme dál, tentokrát už z kopce, směrem k nedalekému majáku Point Bonita, jehož okolí nabízí spoustu výhledů na moře. Parkujeme a kousek jdeme pěšky. Maják byl bohužel zavřený, v tu dobu zrovna nepřístupný, ale to nás příliš neodradilo a kochali jsme se tou krásnou přírodou dál. Šum šplouchající vody o skály pod námi byl nádherný.


Vracíme se k autu, a jedeme se podívat blíže na Golden Gate Bridge. Jedna vyhlídka (Battery Spencer) se nachází jen kousíček u mostu a tady máme jeden ze symbolů San Francisca opravdu jako na dlani.


Dále odjíždíme do městečka Sausalito, jen kousek od SF, pár minut autem. Zde navštěvujeme nějaké ty obchůdky, a také se jdeme najíst do takové správné malinké restaurace. Burger se slaninou + hranolky a je mi dobře. Katka nás informuje, že se poblíž nachází "vánoční obchod", kde celoročně prodávají věci kolem Vánoc. Tohle jsem snad ještě nikde neviděl, a proto musím něco vybrat. Domů se mnou pojede ozdobička s motivy Las Vegas. Tak mohlo to být něco se Sausalitem nebo SF, ale i tak si budu pamatovat, že to bylo koupené tady a ne ve Vegas. A je to navíc moc pěkná vzpomínka, o Vánocích mi všechno naskočí. Chvíli na to se procházíme v místním přístavu, kde obdivujeme hezké jachty. "Tak jakou vyberem?" "Tuhle". "OK, tak začneme ale vydělávat". Sedáme si na lavičku v parku, který nese název Gabrielson Park, a dáváme pauzičku. Pozorujeme racky, holuby, lodičky namoři.


Další naší zastávkou je blízké městečko Belvedere Tiburon. Zastavujeme tam v ironicky řečeno "chudé čtvrti". Všude kolem nové domy, pozemky. "Hlavně nikam nelezte, nebo vás zastřelej", dostáváme upozornění od Katky. Jdeme pěšky tam, kde se nachází houpačka zavěšená na stromě a je odtud krásný výhled. To místo se nazývá Hippie Tree. Po krátkém výšlapu do kopce se tam dostáváme a dokonce se i pohoupeme. Spolu s několika cizinkami jsme se nasmáli, protože jedné z nich se nedařilo na houpačku vylézt. V dáli můžeme vidět budovy San Francisca, vpravo pak Golden GateBridge.


Později zastavujeme v Shoreline Parku, což je místo s pěknými cihlovými baráčky a mají zde nádhernou udržovanou travičku. Šlapeme po šutrech u vody, pozorujeme lodičky a v dáli Golden Gate Bridge.



Další krásný výhled se nám nabízí na břehu Horseshoe Bay, což je záliv ve tvaru podkovy, jak už vyplývá z názvu.


Posledním takovým "viewpointem" je místo, které nese název Golden Gate Overlook. Přejíždíme most zpátky do San Francisca a na tom místě ho pozorujeme zpříma, a kde nejlépe vynikne to, jak hustá je na něm doprava. To bylo několik vyhlídek, zejména na most, a jedeme dál.


Další zastávkou je obrovská pláž Ocean Beach na západě San Francisca. Chodíme v písku i vodě, sbíráme mušle, kocháme se šplouchajícími vlnami.


Posledním dnešním cílem jsou schody Tiled Steps na ulici 16th Avenue, "pomalované" mozaikou. Každý úsek je jinak barevný. Ke schodům se dostáváme tak, že přicházíme seshora skrz Grandview park, ze kterého je také pěkný výhled. Pod sebou máme malé baráčky, které vůbec nepoukazují na to, že se nacházíme v San Franciscu. Scházíme na ulici a nalevo máme již zmiňované pěkné schody. Postupně scházíme dolů a obdivujeme tu tvorbu. Trochu nám tam kazila fotky paní v minisukni, ale kdyžtak jí ve Photoshopu vymažem.



To by bylo vše z toho, co jsme dneska spolu s Katkou a díky ní prožili. V obchodě Safeway v Sausalitu to vypadalo jako u nás, protože tam prodávali Číňani. Skrz kopcovité ulice se vracíme na hotel s tím, že si půjdeme sednout vedle do hospůdky. Tam potkáváme Čecha, který byl na podobném tripu jako my, akorát že vyjížděl z Mexika. Super náhoda, Češi jsou prostě všude. Dáváme se nějaké to pivko, víno a příjemně se bavíme i s několika Američany. Ráno bude trochu kocovinka.


→ Další článek - San Francisco - den třetí


San Francisco - den první

26. ledna 2020 v 11:27 | Jindra |  SAN FRANCISCO

Předchozí článek - Přejezd do San Francisca, ubytování, zkušenosti



Odcházíme do rušných ulic San Francisca a po chvilce už si dělám srandu, že mě z těch vysokých budov bolí za krkem. Co pak budu dělat v New Yorku? Je to samozřejmě něco jiného, na co nejsem zvyklý, něco, co u nás v Česku prostě není. Jdeme na Union Square, obdivujeme krásné palmičky a také se o ulici vedle (Powell Street) koukáme na točnu Cable Carů, což jsou tramvaje s podzemními "nekonečnými" kabely. Přijede, pár borců vyskočí, zatlačí, otočí, a jedou zpátky. Je to jeden z největších symbolů města, tato vozítka zde jezdí už od sedmdesátých let 19. století. Zdejší ulice jsou poněkud zajímavé, kopcovité, některé mají obrovský sklon. Hrát tu někde pouliční fotbal, tak zakopnutý balon honím ještě o deset bloků dole.


Později odcházíme na hotel, zabydlujeme se, a také vyndáváme věci (sladkosti, sušenky atd. z Čech) pro Katku, kamarádku Věrky, co zde žije, a která nám tady bude dělat takového průvodce městem a jeho okolím. Přijíždí pro nás svou Toyotou Highlander před hotel a veze nás na první zajímavé místo, a to vyhlídku Twin Peaks, odkud je vidět drtivá část San Francisca.
Počasí je úžasné, nahoře sice fouká, ale sluníčko nám dává prostor pro skvělý výhled a výborné fotky. Obavy z toho, že bude nad San Franciscem typická mlha, se nenaplnily. Dokonce je vlevo vidět i Alcatraz, na který pojedeme o dva dny později. Jsem ve městě chvíli, ale už teď mě naprosto dostalo, uchvátilo, a začínám to tu mít velmi rád. To je zkrátka ale pocit toho, že jsem někde poprvé, znám to tady prakticky jen z filmu a občasném dočtení se, ale teď jsem tu osobně, v podle mnohých jednom nejhezčích měst na světě, na západním pobřeží Ameriky, 9000 kilometrů od domova. Tohle je prostě hustý, uvědomit si tu skutečnost vzdálenosti od České republiky. Chvílemi se tomu ani snad nechce uvěřit. "If you going to San Franciscooooo", ta písnička mi teď zněla hlavou, a asi bude znít ještědlouho.



Z Twin Peaks sjíždíme k parku Alamo Square Park, vedle kterého jsou takové hezké baráčky a jmenují se Painted Ladies.


Začalo se stmívat, a další nedaleká zastávka byla Palace Of Fine Arts, česky Palác výtvarného umění. Krásně nasvíceno, na velmi pěkném a klidném místě v parku u vody. Procházíme se kolem a také potkáváme bláznivého Japonce, který chce pořád fotit. Z našich fotek pak zjišťujeme, že jich tři čtvrtě je špatných, fotil nás jako blázen J. "One more photo, please!"


Další zastávkou je výhled na most Golden Gate Bridge, asi největší symbol města, a strašně se na něj těším, protože chci na vlastní oči konečně uvěřit tomu, že opravdu ten věčně červenou barvou natíraný most mostů existuje. Na stmívající se obloze pořizujeme krásné fotky a ten pohled prostě stojí za to, protože je to něco skutečně nádherného. Světýlka svítí, auta ho brázdí ve obou směrech po třech pruzích, pod ním na ve tmě temném zálivu Golden Gate plují lodičky. Jak by řekli Amíci - magnificent! Potom ještě odjíždíme na jednu vyhlídku, odkud je most vidět z o trošku větší dálky.


Cestou zpátky na hotel s námi Katka projíždí slavnou ulicí Lombard Street, která bývá považována za nejzakroucenější ulici na světě, a má stoupání 40 procent. Jezdí se zde jednosměrně z kopce. Už na začátku jsou pod námi v dáli vidět osvětlené mosty a další části města. Sjíždíme tou klikatou uličkou pomalu dolů, máme stažená okýnka, fotíme, a je to vskutku úžasný zážitek.


Na závěr dnešního dne jedeme ulicí Taylor Street, ohromným krpálem, nahoru, rovně, nahoru, rovně. Když se pak ohlédnu dozadu, je to neuvěřitelná výška. S nízkým autem je to tu o nárazník. Dost by mě zajímalo, jak je tady kdo často mění. A ta auta stojící kolmo k ulici jako by se měla převrátit, jak stojí šikmo. Tady se spíš než pneumatiky mění brzdy ne? Takové kopce. Pozdě večer na hotelu sledujeme vývoj počasí na zítra (vychází dobře) a připravujeme se na první celý strávený den v San Franciscu.

→ Další článek - San Francisco - den druhý


Přejezd do San Francisca, ubytování, zkušenosti

18. července 2019 v 13:19 | Jindra |  SAN FRANCISCO

Předchozí článek - Apple, Google, Facebook, YouTube


V nedalekém fastfoodu Carl´s Jr. si dáváme něco na zub, přičemž hledáme nějakou myčku, čistírnu aut, prostě něco na ten způsob, abychom uklidili našeho vypůjčeného Jeepa, a v dobrém stavu ho potom vrátili. Zkoušíme adresu 2895 Geary Boulevard, už přímo v San Franciscu, a vyrážíme. Absolutně nevíme, jestli zde uspějeme, protože o tom máme jen velmi strohé informace, ale když nás tam přes ty kopcovité uličky navigace spolehlivě dovede, vidíme, že jsme vybrali správně. Měli tam vysavač, a bylo to takové retro, protože to tam vypadalo jako po návratu do minulosti. Platíme několik dolarů a postupně luxujeme celé auto, což se nám v rychlosti podaří za 5 minut, abychom zde zbytečně nenechali další dolary. Zvenku auto nemyjeme.

Následně se vyrážíme ubytovat do již z domova zarezervovaného hotelu Beresford na ulici Sutter Street, což je jen kousíček od známého náměstí Union Square, ale také co by kamenem dohodil od půjčovny aut Alamo, kam dnes vrátíme auto. Jeepa parkujeme přímo před vchod hotelu, vynášíme všechny věci na pokoj, aby v autě nic nezůstalo.

Hotel Beresford, Sutter Street, San Francisco

A po několika minutách odjíždíme do Alama, o pár bloků dál. Zajíždíme do podzemní garáže, kde nás pak navádí značka "return cars", odbočujeme vpravo a auto odstavujeme za poslední zaparkované. Přichází snědá úsměvavá paní, v rychlosti auto obhlédne, vše je v pořádku, koukne na stav tachometru, a nakonec velmi hezky poděkuje, stejně tak my… A nastává tak čas se s naším rudým přítelem rozloučit. To, že jsme zapomněli dotankovat do plné nádrže, nakonec není problémem. Ale zjištění toho, že jsme za ten týden na cestách najeli něco přes 2100 mil je až neuvěřitelné, je to pořádné a úžasné číslo. To číslo se mi ukázalo v odometru v navigaci, která ovšem několikrát vyflusla, a tak toto číslo není úplně přesné. Naštěstí jsem si do telefonu poznamenal stav tachometru před odevzdáním auta. 26868 mil, a když vezmeme, že při odjezdu z Las Vegas měl Jeep najeto zhruba 24600, tak jsme za ten týden ujeli nějakých 2268 mil. Venku před půjčovnou si plácneme, že jsme to zvládli. 2268 mil, 3650 km, 4 státy, Nevada, Utah, Arizona, Kalifornie. Všechno klapalo, nikde nás na silnicích nepotkal žádný větší problém. Amerika prozkoušela naše řidičské dovednosti a nutno uznat, spíše si přiznat, že jsme prostě dobrý. Nechci, aby to znělo jako sebechvála, ale přežít takový road trip se nemusí pokaždé podařit. Byla to další obrovská zkušenost, jsme za ní všichni moc rádi, a teď už víme, že při případném příštím road tripu po USA se není čeho bát a že tyto zkušenosti budeme sdílet dále. A vlastně je můžu sdílet i v tomto textu, protože všechno jsme si po cestě poctivě zapisovali, a určitě není od věci se o to všechno podělit. Tak prosím.

USA ROAD TRIP - RADY, TIPY, ZKUŠENOSTI


1.Navigace v mobilu - MapFactor Navigator - placené mapy Tomtom. Nedílná součást tripu. Odvážnější to třeba dají jen s papírovou mapou. Jeli jsme přes 4 státy západní Ameriky a navigace pracovala povětšinou výborně. Akorát se trošku ztrácela v uličkách San José, když jsme jeli k Apple garáži a pak občas nezkousla cestu mezi stromy, jelikož se ztrácel GPS signál. Sem tam neznala rychlostní limity, ale to není zásadní problémem. Celkově vzato - navigace MapFactor Navigator pracovala perfektně, a je to důkaz toho, že se s navigací v chytrém telefonu není třeba bát dalekých zahraničních cest. A samozřejmě platí pravidlo, že čím lepší telefon, tím plynulejší chod aplikace. Na mém Honoru 8 šlapala zcela plynule. Pokud tuto navigaci taky použijete, první seznámení s ní bude možná chvíli trvat. Uživatelské rozhraní je velmi pestré, dá se tam nastavit spoustu věcí. Po delší době používání nebudete chtít jinou a budete jí rádi používat i tam, kde to bezpečně znáte . Nevyžaduje internetové připojení, pracuje tedy offline s mapami, které jsou stažené na SD kartě v telefonu. Lze používat bezplatnou verzi (free mapy), ale je lepší koupit si mapy Tomtom. Při startu aplikace jste na toto dotázáni. S mapami Tomtom se otevře více funkcí - navádění do pruhů, a další šikovnosti. Pokud řešíte držák na telefon, nám skvěle posloužil Grip-Go, zeleno-černý držáček, na který přisajete telefon a jedete. Drží, nespadne…

2.Autonabíječka 12V s dvěma výstupy USB - použili jsme nabíječku Samsung s výstupy 2,5A a Honor 8 to v pohodě nabíjelo i přes puštěnou navigaci. Je dobré snížit jas displeje a pozavírat zbytečné aplikace. Po větším zahřátí se telefon nabíjí všeobecně pomaleji.

3.Aplikace v telefonu na zálohování fotek přes wifi - nejlépe asi fotky Google. Fotky se tam přehledně řadí dle datumu a času pořízení a automaticky se tam vytvářejí filmy, animace, stylizované fotky, efekty atd. Zdarma se dá využít neomezené úložiště, po připlacení se pak fotky ukládají v nejvyšší kvalitě, ale i ta "omezená" kvalita je více než dobrá.

4.Rozhodně nepředplácet drahé datové balíčky od operátora. Téměř všude jsou dostupné wifi sítě bez nutnosti složitého přihlašování. A na cestách pouští povětšinou není signál, takže další důvod k tomu si ty data neplatit.

5.Často tankovat, ideálně vždy v půlce nádrže. Jsou cesty, kde třeba 100 mil není ani jedna benzinka. Cesty si to chce trošku nastudovat předem…

6.Do auta kupovat barely vod, ať si kdykoli na cestách můžete dolít do flašek, a nestavět kvůli tomu pořád někde na benzině či obchodě.

7.Na pumpách jsou povětšinou k dispozici stěrky na okna. Té hmyzí havěti je tu až příliš a každou chvilku se o čelní okno nějaká ta moucha rozplácne.

8.Stojany na pumpách neberou většinu českých platebních karet. Lépe řečeno někdo to jde, někde nejde. V tomto případě je třeba jít dovnitř a obsluhou a benzín si předplatit (kartou nebo hotově), a aby vám zapli daný stojan. Při platbě v hotovosti se může pak stát, že natankujete benzín a nějaký dolar vám zbyde. Obsluha pak zbylé nevyužité peníze vrací. Pokud se vám bude zdát, že benzín přitéká pomalu, tak to je jen brzda do zaplacené částky.

9.Jezdit předpisově. Rychlá jízda za tučnou pokutu fakt nestojí.

10.Hotely či motely během roadtripu spíše předem nerezervovat. Teď už z vlastní zkušenosti vím, že se to nevyplatí, a navíc by to byl časový stres. Něco se typu ztráty telefonu pokazí a je to…Motel v Monterey jsme jako jediný den předem rezervovali, a to z důvodu toho, že přejezd z Bakersfieldu zabíral něco přes 4 hodinky a nic velkého během cesty nebylo v plánu, takže jsme to v pohodě stíhali. Vždy k večeru si vytipujte nějaké městečko s motely, zeptejte se tam na možnost ubytování. Nám se během cest nestalo, že by někde nebylo místo. Nevybírat zbytečně nic drahého. Což se nám zrovna v Monument Valley nepodařilo, ale prostě to tak vyšlo.

11.Jak už bylo řečeno v bodě 9, ztráta telefonu… Pořád si při opuštění daného objektu v autě říkejte, zda máte všechno, mobily, peněženky atd. Ať se nevracíte třeba pro mobil jako my.

12.Téměř všude v obchodech se dá platit kartou. Není třeba se příliš stresovat tím, že máte málo peněz "cash". Vždy u sebe mějte cestovní pas. Někde ho vyžadují kvůli podpisu na platební kartě (tohle se mi stalo v Death Valley). Občanku jsme pro tyto a podobné účely nepoužili.

13.Kupte si mapu oblasti, kde chcete cestovat. Hodí se tehdy, když je třeba někde zavřená silnice. Honit to v navigaci může být zdlouhavé. Nebo se prostě jen podívejte na cestu, kudy jedete, jestli nejsou poblíž trasy nějaká zajímavá místa, na které by vám zbyl čas atd. Ověřujte si směr cesty a čísla silnic. Na značkách je značen sever, východ, zkrátka směr, kterým jedete. Můžete se přehmátnout v navigaci a zadat jiný cíl cesty, a i pár mil může narušit plány.

14.Předem si vytvořte itinerář cesty, plán. Na 100% ho asi nedodržíte, ať už z jakéhokoliv důvodu. Napište si vzdálenosti mezi místy a časy jízd. Kvůli tomuhle jsem na Google mapách strávil hodiny času. Sestavovat trip je poměrně zábavné, a je sranda přicházet na stále nové možnosti, které vám otevřou cestu k navštívení více míst v co nejkratším čase.

15.Opatřete si redukce na americké elektro zásuvky či si rovnou kupte USA zásuvku s USB porty pro nabíjení zařízení. Prostě dle toho, co je potřeba nabít. Nedoporučuji kostku PowerCube. Odešla mi po dvou dnech, a to jsem nabíjel jen telefon a dvě powerbanky. Doma jsem zjistil, že odešla pojistka (ale je to jen vlastní zkušenost).

To bylo shrnutí našich zkušeností z týdenního roadtripu přes Nevadu, Arizonu, Utah, a Kalifornii.

Navigace do telefonu MapFactor Navigator

ZDE pomocí služby Moje mapy Google přikládám mapu našich cest se spoustou vyznačených míst, které jsme navštívili.

→ Další článek - San Francisco - den první


Apple, Google, Facebook, YouTube

18. července 2019 v 13:04 | Jindra |  SILICON VALLEY

Předchozí článek - Monterey

pátek, 21.duben 2017

Vstáváme v 7, šup na snídani, a před devátou jsme již sbalení a připravení odjet. Po pár mílích zastavujeme na místě zvaném Moss Landing a kromě otevřeného moře pozorujeme i několik mořských lvounů, jak dovádějí ve vodě. Toto místo jsme objevili v jednom prospektu na hotelu, takže příliš informaci jsme o něm dříve neměli a jeli spíše na náhodu, že třeba něco uvidíme. V místním přístavu z dálky vidíme spoustu lvounů, jak se vyhřívají.

Moss Landing

Asi po hodině odjíždíme, a na silnici CA-01, která vede podél pobřeží do San Francisca, tankujeme. Jako další cíl volíme ústředí Facebooku, a cesta by nám měla trvat dvě hodiny. Nakonec ale kvůli hustému a pomalému provozu volíme jinou trasu, sjíždíme na silnici CA-17 a k Facebooku je to rázem necelá hodinka. Je teplo, slunečno, a je nutno podotknout, že jsme doposud měli na počasí pořádnou kliku. Jelikož tedy přijedeme do SF z jiné části než po silnici CA-01, napadlo mě trošku přehodnotit trasu. Díky tomu, že jsem si to trochu nastudoval doma při přípravách navigace, se ukázalo, že teď máme blíže dům, ve kterém žil Steve Jobs, a v jehož garáži se psala historie firmy Apple. Takže nejprve jedeme tam, do městečka Palo Alto poblíž San José. Navigace ukazuje 25 mil, projíždíme lesem, a tak se občas stane, že vypadne GPS signál. Vždy se jí ale podaří zprovoznit. Sjíždíme na exitu 22 směr Mountain View a Gilroy, odsud je to ke garáži 10 mil. Dům, ve kterém žil Steve Jobs, zakladatel firmy Apple, a jedna z nejvýraznějších osobností počítačového průmyslu, se nachází v uličkách plných malých baráčků bez plotů a krásné trávy. Fotíme se ze silnice před garáží. Ze silnice proto, abychom nenarušovali soukromí současných majitelů, na což nás upozorňuje cedule. Pro fanoušky IT technologií je tohle takový splněný sen. Nacházíme se v místech, kde se rodily první zařízení firmy

Apple, a v dnešní době z toho všeho máme špičkové smartphony, tablety, ipody, a tak dále. Toto místo bylo také mnohokrát ve filmu. Třeba Piráti ze Silicon Valley…

Apple Garage

Další zastávkou bude sídlo firmy Google, které je vzdáleno jen 15 minut. Do navigace zadáváme "Google Android Lawn Statues", což jsou velcí zelení panáčci známí z loga Androidu, a nejen ti. Parkujeme a už kolem silnice vidíme nápisy Google v uličkách Googleplexu - tak se tomu tady celému říká. Po chvilce přicházíme skrz velké parkoviště u jednotlivých budov k těm zeleným soškám, mezi kterými je i perníkový panáček, který byl např. ve Shrekovi, ale nikdo z nás si nemůže vzpomenout, jak se jmenuje. Je to zajímavý pocit, stát v místech, kde všechno kolem Googlu vzniká, ať už je to operační systém Android, internetový prohlížeč Chrome, a spousta dalších služeb, které jsou vrcholem současné internetové technologie. Budovy jsou tu rozděleny dle adres, zřejmě podle toho, kde se co vyvíjí. Je to tu udržované, žádný nepořádek, je vidět, že Google je opravdu obrovská firma. Jdeme se podívat do obchodu Google Merchandise Store, kde si mimo jiné hrajeme na obrovské obrazovce s Google Earth a hledáme své domovy či práce.


Nakupujeme i několik suvenýrů a pak před vchodem vidíme barevná kola, na kterých tu může každý jezdit, ať zaměstnanec, nebo návštěvník. Kola jsou volně přístupná a můžete si je kdykoli a kdekoli půjčit a vrátit. Nasedáme a jedeme hledat centrum Googleplexu. Přijíždíme do míst, kde je velkým písmem na prosklené budově napsáno Google. Dokonce projíždíme kolem fotbalového hřiště, které Googlu patří. Odkládáme kola a jdeme si okolí projít pěšky.

Googleplex

Vracíme se k autu a odjíždíme k Facebooku, který je odtud vzdálen jen pár minutek směrem do San Francisca. Na první pohled to nevypadá, že zde Facebook sídlí, protože nikde nejsou pořádné cedule, prostě nevíte, že tam ten FB je. Ale jeden velký ukazatel tady nakonec mají. Víme o něm, a jdeme se na něj po zaparkování před budovami ústředí podívat. Je to velký palec LIKE, je tam napsáno Facebook a adresa 1 Hacker Way.

Nic extra dalšího u budov Facebooku nebylo, ale mají tam kola na způsob Googlu. Ovšem nikde žádný obchod se suvenýry či něco podobného. Ale co je na tom největší masakr - odtud se řídí to šílenství okolo lajkování fotek, příspěvků, komentářů. Marka Zuckerberga jakožto ředitele a zakladatele Facebooku jsme nepotkali, škoda. Jedeme dál, k budovám YouTube, což je vlastně součást Googlu (který před lety YouTube odkoupil), jen na jiné adrese, a ta je půl hodinky autem od Facebooku.


Jedeme několik mil po šestiproudé silnici, a po sjezdu z ní už je to k ústředí YouTube jen pár minut. Ústředí YouTube leží ve velmi malebném prostředí, na adrese 901 Cherry Avenue, San Bruno. Ale nic jiného, než to logo a pár budov, zde není. To nevadí, protože když tyhle služby v dnešní době prakticky pořád využíváte, je prostě mazec být v místech, odkud se všechno řídí, spravují se miliardy videí atd.



Další článek - Přejezd do San Francisca, ubytování, zkušenosti


Monterey

17. července 2019 v 13:09 | Jindra |  POBŘEŽÍ KALIFORNIE

Předchozí článek - Bakersfield, přejezd k pobřeží Kalifornie


Je tak už opravdu znát, že moře je blízko. Ve tři hodiny odpoledne přijíždíme k motelu El Castell, který jsme den předtím přes Booking.com zarezervovali, vyndáváme věci z auta, chvíli odpočíváme na pokoji, a potom rozhodujeme, že se podíváme k mostu Bixby Creek Bridge, což bylo naplánováno už z domova. Most je vzdálený 20 mil podél pobřeží jižně od Monterey. Projíždíme hustým provozem ve městě, venku pak je to už plynulejší, jedeme po nejzápadnější silnici Ameriky (CA-01), vpravo máme oceán jako na dlani.

Silnice CA-01, nejzápadnější silnice v Kalifornii

Před mostem parkujeme a vyrážíme na obhlídku. Fouká silný svěží vítr, sluníčko svítí, otevírá se nám krásný pohled na otevřené moře i na most, okolní zeleň je velmi rozmanitá a dává tomu tady ještě větší kouzlo. Chvíli se kocháme pohledem na otevřený oceán, vysoké vlny šumí a bijí o kameny či písek dole pod námi. Jednomu pánovi jsem nechtíc málem shodil stativ i s foťákem ze skály, to bych měl drahý.


Bixby Creek Bridge a Tichý oceán - panoramatické foto

Sjíždíme o pár vyhlídek níže směrem zpátky do Monterey a zde už vcházíme na pláž, která se jmenuje Garrapata Beach. Jedná se vlastně o státní park, jehož větší část se pak nachází kousíček severněji, jak později zjišťujeme dle cedule u silnice. Moře šumí, zapadající sluníčko umožňuje super fotky. Vlny jsou vysoké, bijí o kameny, a sem tam před nimi musíme utíkat. Ta všemi zelenými barvami zářící krajina nabízí úžasné pohledy, krásná panoramata, v kombinaci s oceánem je to něco opravdu kouzelného.


Garrapata State Park, Kalifornie

Pak popojíždíme o kousek dále k pláži, která nese název Monastery Beach. Tam se sluní stádo racků, kteří se nás ani moc nebojí, i když od nich později stojíme jen kousíček.


Monastery Beach, západní pobřeží Kalifornie

Monastery Beach a okolí, západní pobřeží Kalifornie

Po delší době kochání se chůzí v písku a pohledech na moře se přesouváme do Monterey k přístavu, parkujeme, a odcházíme na molo Fisherman´s Wharf, kde navštěvujeme obchody, hledíme na lodičky, a také hladíme štěně Huskyho. Na piano blízko vody holky zahrajou "Ovčáci, čtveráci", čímž tady jako Češi zanecháváme stopu, a potom se jdeme usadit do restaurace Big Fish Grill, kde nás milí lidé přivítají a ihned se o nás stará takový správný pán. Dáváme si dobré jídlo, pak již za tmy ještě nakupujeme pár suvenýrů a odjíždíme na hotel. Zítra nás čeká přejezd do San Francisca, přičemž musíme někde vyčistit auto (alespoň interiér), a radši dotankovat do plné nádrže. Ještě předtím ale budeme chtít navštívit místa, kde se píše, nebo začala psát historie firem, jako je Apple, Facebook, Google, nebo YouTube.

Monterey

Další článek - Apple, Google, Facebook, YouTube



Bakersfield, přejezd k pobřeží Kalifornie

17. července 2019 v 12:38 | Jindra |  POBŘEŽÍ KALIFORNIE

Předchozí článek - Bakersfield


čtvrtek, 20.duben 2017

Po sedmé hodině vstáváme a jdeme na snídani, kterou máme v ceně. Venku je příjemných 15 stupňů, z pokoje musíme na snídani jít chvilku venkem komplexu motelu, kde nad sebou máme krásné palmičky a kolem spoustu zeleně. Západní pobřeží Ameriky se blíží.


Motel Day´s Inn - Bakersfield

Vcelku nespěcháme, protože Monterey je odsud zhruba 4 hodinky cesty a nic dalšího velkého v plánu není. Pro jistotu pak znovu tankujeme, dokupujeme barely vod, kafe ve Starbucksu, a po deváté hodině vyrážíme k místu, kde se nad silnicí tyčí velký nápis Bakersfield. To město se jeví velmi hezky, a určitě by stálo za to tady strávit více času. Je tu tradice country hudby, i proto o Bakersfieldu v jedné ze svých písní zpívá Michal Tučný. Jedná se i o centrum kalifornského vinařství, protože tu mají spoustu vinic.


Bakersfield Sign

Fotíme, fotíme, a v 10 vyrážíme už směr Monterey. Jedeme po silnici Westside Pkwy, později najíždíme na Stockdale Hwy, řídí Věrka. Máme pěkné slunečné počasí a před sebou předposlední delší přejezd, protože zítra už jen dojedeme do San Francisca, kde odevzdáme auto. Dále sjíždíme na dálnici č. 5 směrem na Sacramento a navigace ukazuje 25 mil do dalšího sjezdu na město Paso Robles, kam je to pak 60 mil po silnici CA-46. Dlouho jedeme po rovné dálnici a příroda se už začíná více barvit do zelena, jelikož se blížíme k pobřeží, a už to není takové mrtvo, jako třeba v Death Valley. V Paso Robles na benzince Mobil tankujeme. Třeba tady nám nešlo zaplatit kartou, takže musíme předem zaplatit na pokladně, což je nevýhoda v tom, že člověk netuší, kolik má zaplatit, aby tankoval do plné. Jako šlo by to, ale vracet se na pokladnu kvůli vrácení peněz je otravné. Radši víckrát zastavit než se zdržovat s pokladnou. Stojanům se naše platebky líbily tak 50/50. Třeba mou kartu VISA od České spořitelny to vzalo jen dvakrát z celkových šesti tankování za moje peníze. Docela jsme se udivovali nad tím, jak to auto žere, ale když pak uvážíme, že má sinější motor, je plně naložené, a že zvládáme velké dálky na různých typech silnic, a že občas fičí vítr, není se snad co divit. Ještě že tu mají ten benzín tak levný. V přepočtu zhruba dvacku za litr. Než dojedeme do Monterey, budeme mít najeto už přes 2000 mil. Tohle najedu doma za čtvrt roku, ale každý jezdí jinak, a český průměr je 15000 km za rok. Ne nadarmo se po podobné vzdálenosti provádějí větší servisní prohlídky našich přítelů na čtyřech kolech. Zmíním historku z jedné benzinky. Teď už nevim, v který den a kde to bylo, ale jeden starší pán pořád okukoval Jeepa a pak říkal, že máme sjetý gumy. "No to se strejdo nedá nic dělat jako" …

Po opuštění Paso Robles frčíme po rychlostní silnici č. 101 a jedeme severozápadně směrem k pobřeží, do Monterey zbývá 100 mil a necelé dvě hodiny. Ivča vystřídala Věrku za volantem, já v klidu vzadu fotil a zapisoval do naší zážitkové knihy. Ve městě Soledad opět tankujeme a také lijeme vodu do ostřikovačů, jelikož nám díky těm všem havětím na předním skle došla. Odsud je to už jen 45 mil do Monterey, kde uvidíme otevřené moře, vlastně Tichý oceán. Po těch některých vyprahlých krajinách to bude úplně něco jiného, a bude tu mnohem více živo. Za městem Salinas najíždíme na silnici CA-68, a po vjezdu do předměstí Monterey nás lemuje samá zeleň.

Další článek - Monterey




Kam dál